Jak jsem se dostal k běhu

Homolka, 22. května 2012

Ležím v nemocnici na Homolce, na specializovaném oddělení neurologie. EEG běží nepřetržitě, kabely, náplasti, dráty mi visí z hlavy. Čeká se na záchvat — aby ho přístroje zachytily, aby se podle křivek dalo najít ohnisko.

Koukám do stropu a poslouchám zvuky chodby. Cítím se tu jinak. Ne šťastně, ale jinak — jako by mě to sem mělo dovést, abych něco pochopil. Když jsem s kabely na hlavě prošel chodbou, viděl jsem lidi kolem, kteří na tom byli daleko hůř. Já v 21 letech sem snad ani nepatřím. A v tom tichu si vzpomenu na běh.

Ne na výkon, ne na stopky. Prostě na běh — to spojení s vlastním tělem, ta jednoduchost. Něco, co mě umělo na chvíli vypnout, dostat mě z pracovního rytmu. Tam mi došlo, že tohle není jen doplněk.

Čekalo se celý týden. Magnetická rezonance ukázala drobnou kalcifikovanou lézi — sraženinu, která se mnou mohla růst celý život. Odcházel jsem jako „zdravý pacient" s tím, že léky bych měl brát napořád, mám chodit na kontroly a hlavně víc sportovat, méně se stresovat. Po čtyřech letech jsem léky sám vysadil — vnímal jsem své tělo a to mi říkalo, že jsem na správné cestě.

Poslední epileptický záchvat jsem dostal 27. února 2012. Od té doby už nikdy nepřišel. K dnešnímu dni je to víc než 14 let.

Vděčím za to hlavně běhu — ne jako zázračné pilulce, ale jako cestě, která mě naučila vnímat své tělo, zpomalit hlavu a změnit to, jak se k sobě chovám.

Běhal jsem pořád. Bez techniky.

Dobře si pamatuju, jak jsem po období epilepsie byl nabitý do života. Chtěl jsem běhat dennodenně — do práce, z práce, pořád. Měl jsem tehdy celkem mizernou běžeckou techniku, nic moc jsem o běhání neznal. Chyběl mi někdo, s kým bych se o tom mohl poradit. Myslel jsem si, že prostě jen běžím a nic víc na tom není. Neřešil jsem boty ani techniku.

Jak kilometry přibývaly, moje nohy víc a víc trpěly. Až jsem si je v roce 2014 vážně přetížil. Začalo to bolestí holení, pak se to přesunulo dolů na zánět patní ostruhy. Stal se chronickým — zakončený byl až operací v roce 2018, kde mi odsekli kus patního výrustku.

Kdybych měl tehdy vědomosti, co mám dnes, byl by to jiný příběh. Ale díky těmhle zkušenostem jsem dnes tam, kde jsem.

Výhodou bylo i to, že jsem mohl díky vstřícnosti zaměstnavatele jezdit na neplacené volno do Keni. Můj život šel správným směrem, výkonnost stoupala. Chtěl jsem se neustále vzdělávat — a tak jsem se v říjnu 2018, kdy jsem byl zregenerovaný po operaci paty, přihlásil na trenéra kondičního běhu při ČAS. Začal jsem organizovat běžecké tréninky v Českých Budějovicích a sdílet zkušenosti s dalšími běžci, kteří řešili stejné věci jako já před lety.